PRO

Kdy jste vlastně začala učit?

Na školu do Zlivi jsem jako učitelka češtiny nastoupila v roce 1980 a od té doby na této škole bez přestávky učím. Češtinu na druhém stupni. Takže v lavicích přede mnou skutečně sedí v řadě případů děti mých bývalých žáků.

Je to pro učitelku při výuce spíš výhoda než nevýhoda, když ji na rodičovské sdružení chodí lidé, kteří byli kdysi také jejími žáky?

Já bych řekla, že výhoda. Nestěžuji si. S naprostou většinou svých bývalých žáků mám výborné vztahy, navzájem se dobře známe, takže když by dítě přišlo s tím, že jsem si na něj paní učitelka zasedla, asi by u rodičů neuspělo. Rodiče dobře vědí, jaká jsem a já zase, jací jsou oni. Větší problémy mám někdy s rodiči, kteří se do Zlivi přistěhovali, nikoliv se starousedlíky.

Někteří učitelé si stěžují na zvýšenou mírou agresivity nejen mezi dětmi, ale někdy i ze strany rodičů vůči učiteli. To tedy, pokud to dobře, chápu, není váš případ…

Jak už jsem řekla, s mými bývalými žáky se k sobě chováme slušně, nikdy jsem se nesetkala s nějakou arogancí, natož agresí. U těch, kteří se k nám přistěhovali, se mi jednou stalo, že mi maminka jednoho žáka psala arogantní maily nebo se arogantně vyjadřovala i do telefonu. Protože se jí nezdálo něco ve výuce. To byl ale naprosto výjimečný případ. Ze strany rodičů, kteří byli mými žáky, se to nestalo nikdy.

Bývalí žáci se s vámi vůbec nepřou?

Ale někdy také ano, ovšem slušně.  Rodič může mít pravdu, nejsem neomylná, ale měl by být v komunikaci s učitelem slušný. Já se o to také snažím. Navíc mám dlouholetou zásadu, že vychovávat se dá i humorem, takže se někdy snažím i ty největší průšvihy řešit také trochu humornou formou. A opět: rodiče, které jsem učila a kteří mě dlouho znají, tuhle formu berou a sami k ní přispívají. Sami si totiž, když vidí svou bývalou učitelku, vzpomenou, že s nimi to ve škole také nebylo úplně jednoduché.

Odborníci se často nemohou shodnout, zda osobnost člověka více utváří výchova, včetně výchovy ve škole, nebo zděděné geny. Jakou máte vy zkušenost? Jsou děti obrazem svých rodičů?

Tohle pravidlo neplatí. Učila jsem tatínka, který byl velký ale opravdu velký průšvihář a jeho děti jsou ve škole úplně vzorné. Nebo naopak. Někteří rodiče byli vzorní žáci a jejich děti jsou průšviháři. Takže pravidlo, že jablko nepadá daleko od stromu, podle mých letitých zkušeností, platí jen z části.

Změnila se ale podle vás nějak obecně mentalita dětí a jejich přístup ke škole?

Rozhodně bych řekla, že děti jsou dnes odvážnější, nebojí se zeptat nebo na něco upozornit, když se jim něco nelíbí. Chtějí diskutovat. To v minulosti v takové míře nebylo, místo diskuse žáci spíše jen poslouchali nebo zlobili, nedovolili si s učitelem diskutovat. Tohle mi ale rozhodně nevadí, já s žáky diskutuji ráda. Opět za předpokladu, když dodržují meze slušnosti.

Je ale vůbec možná nějaká vzájemně prospěšná diskuse mezi učitelem a „puberťáky“? Máte na ní nějaký návod?

Budete se možná divit, ale já mám puberťáky ráda, ráda si s nimi povídám. Přechod do puberty představuje na jednu stranu dobu, kdy s dětmi takzvaně všechno cloumá, na druhou stranu jsou ale nesmírně otevření novým vjemům, zajímají se o věci kolem sebe. Navíc to nejhorší z puberty si podle mě odbudou  v sedmé třídě, v osmičce a devítce je to mnohem lepší. Z dětí se stávají výborní partneři do diskuse, lidsky se s nimi dá domluvit. Tedy pokud se o to učitel snaží.

Učíte na jedné škole přes 40 let, někteří pedagogové přiznávají určité pracovní vyhoření po mnohem kratší době. Vás učení pořád baví?

Baví, a  moc, jinak bych už dávnou neučila. Je to krásná práce. Sice někdy psychicky náročná, ale na druhou stranu vděčná. Nedávno mi jedna bývalá žákyně poslala slohovou práci na střední pedagogické škole, v níž psala právě o mně a mých učebních metodách. A vlastně mi v té práci děkovala. To jsem pak měla opravdu slzy v očích. Pak si jen potvrdíte,  že práce, kterou děláte, má opravdu smysl.

Ve školství se stále zavádějí nějaké reformy, různí odborníci mění osnovy i styl výuky. Co byste ve školství změnila vy?

Já vám něco řeknu. Jsem na škole od roku 1980 a všechny reformy, které jsem od té doby zažila, nestály za nic. Byly k ničemu. Ať už to byl za socialismu přechod k množinám nebo dnes například inkluze. Žádná z těch reforem školství neposunula dopředu, spíše naopak.

Dobře, ale to by se tedy školství podle vás nemělo vůbec reformovat?

Já mám takovou zkušenost, že pro vzdělání žáků jsou mnohem důležitější věci než nějaké reformy. To si jen pořád někdo myslí, že stačí vydat nějaký nový předpis, něco překopat v osnovách a děti budou najednou vzdělanější. To je hloupost. O tom, co škola dítěti dá do života, rozhodují úplně jiné věci.

Jaké to jsou?

Především to, aby se učitel choval spravedlivě, vstřícně a dokázal v žácích probudit zájem o školu. To platí stovky let a nic se na tom nezměnilo. Pokud to učitel dokáže a stát mu k tomu vytvoří podmínky, je to nad všechny reformy.