PRO

PED

.cz

Pandemie odhalila rozdíly mezi žáky i učiteli, říká ředitelka školy

Eva Hnudová pracuje 15 let jako ředitelka školy s prvním stupněm v Boršově nad Vltavou (u Českých Budějovic). Školu, v níž zahajovala školní rok ministryně financí Alena Schillerová a o kterou je kvůli kvalitě výuky a rodinné atmosféře velký zájem, navštěvuje 170 dětí.

V rozhovoru s portálem „proped.cz“ Eva Hnudové popisuje své zkušenosti se školství při pandemii covidu-19 a hodnotí klady a zápory takzvané výuky na dálku v době zavřených škol.

Na začátek jednoduchá otázka. Jak byste z pohledu ředitelky školy zhodnotila práci vlády během takzvané koronavirové krize?

Nejsem epidemioložka ani odbornice na krizové řízení, ale pokud bych měla hodnotit dopad vládních opatření proti epidemii na školství, pak musím bohužel být velmi kritická. Myslím, že vláda a ministerstvo školství někdy postupovaly nekoncepčně a chaoticky. Opatření měly nejprve lépe připravit a teprve pak je zavádět do praxe.

Můžete být konkrétnější? 

Takový případů bych našla několik. A to už z jarní vlny epidemie. Na jaře se třeba stávalo, že jsme se o některých protiepidemických opatřeních pro naši školu i další školy dozvídali až z médií. Nevěděl o nich předem ani náš zřizovatel, ani třeba krajský úřad. To vyvolávalo určitý chaos a problémy. Myslím, že vláda nás měla nejprve informovat o tom, co ve školství chystá a teprve poté ta opatření oficiálně vyhlásit. Mohli bychom se na to připravit. Jenže někdy to byl přesně obrácený postup.

Dobře, ale pokud byste měla jmenovat něco, čeho by se měla vláda do budoucna při podobné pandemii ve školství vyvarovat, co by to bylo?

Opět, těch příkladů mohu jmenovat několik. Markantní byl třeba příklad nekoncepčního postupu při snaze, aby se kvůli hrozbě nákazy jednotlivé školní kolektivy navzájem izolovaly. Jenže to, co je teoreticky možné na velkých školách s dvěma stupni, je na škole s jedním stupněm neřešitelný problém. My třeba z logistických a organizačních důvodů spojujeme při výuce žáky dvou tříd stejného ročníku (třeba při angličtině) nebo máme ve školní družině spojené žáky první a druhé třídy, což bylo při zavádění protiepidemických opatření zakázané. Tehdy se mohly spojovat jen třídy stejného ročníku. Jenže to prostě u nás dost dobře nebylo možné. Podobně jsme naráželi na problémy s nařízením, že v jedné třídě mohlo být zpočátku jen 15 dětí.

Opět prosím o konkrétnější vysvětlení…

Vezměte si, že mám ve škole devět učitelek na devět tříd, z nichž v každé je víc než 15 žáků. Jinými slovy, abych mohla splnit vládní nařízení, musela bych pedagogický sbor rozšířit na dvojnásobek současného počtu vyučujících. A to prostě není možné. I kdybych na to měla peníze, nové učitelky tak rychle prostě neseženu. Pokud bych je sehnala vůbec.

 Podobné to bylo třeba i s provozem školní družiny. Pokud vám přijde nařízení, že v družině mohou být v jedné skupině pouze děti z jedné třídy nebo jednoho ročníku, dostáváte se do neřešitelného problému. Nemáte prostě dost družinářek na to, abyste těch pár dětí, které zůstanou ve škole až do pozdního odpoledne, držely od sebe odděleně.

Jak jste tenhle problém nakonec vyřešili?

Částečně přesčasy, částečně tím, že jsme provoz družiny omezili. Jinak to nešlo, i když se to pochopitelně řadě rodičů nelíbilo. Jak si má někdo vyzvednout dítě z družiny, když pracuje do půl čtvrté? I rodiče se tomu museli nějak přizpůsobit. Přitom je otázka, zda je nebezpečí nákazy u dětí, které se shlukují před školou nebo spolu tráví volný čas, menší než když spolu chodí žáci ze dvou tříd do jedné družiny.

Dobře, co ale měla vláda dělat jinak? V čem by se měla do budoucna v tomto ohledu poučit?

Ona se ta opatření během pandemie také měnila, nezůstala naštěstí stejná jako na začátku. Ale k věci.  Já naprosto chápu, že bojovat proti hrozbě šíření tak vážné infekce bylo a je nutné, že tento boj je obtížný a hledání způsobů boje bezprecedentní, a to i ve školství. Napříště by ale měla vláda více zvažovat, za jakých okolností školy zavře a za jakých je nechá otevřené. A pokud jejich provoz umožní, pak by měla nejprve pečlivě projednat podmínky provozu se zástupci různých typů škol, tedy s lidmi přímo z praxe. Takhle se bohužel stávalo, což byl i příklad naší školy, že se až po zavedení některých protiepidemických opatření  zjistilo, že to, co je realizovatelné na jedné škole není realizovatelné na jiné a naopak.

Vláda před Vánoci 2020 školy krátkodobě otevřela, ale pak po zhoršení epidemiologické situace zase zavřela. Jak zpětně hodnotíte tento krok?

Jako zbytečný. A to je podle mého názoru také důležité. Chápu, že takovou pandemii nikdo z nás nezažil, všichni jsme se učili za pochodu. I politici. A každý může udělat chybu. Příště by ale bylo podle mého názoru lepší lépe zvažovat, kdy školy otevřít. To předvánoční krátkodobé otevření přineslo více škody než užitku. Rozhodně by  bylo lepší počkat na to, až bude možné školy otevřít za mírnějších omezujících podmínek než je otevírat za každou cenu.

Tím se dostáváme k distanční výuce, kterou žáci i učitelé v této formě vlastně zažili také úplně poprvé. Jaké zkušenosti si z distanční výuky odnesla vaše škola?

Já jako ředitelka školy už tolik neučím, když jsem ale sledovala práci svých kolegyň, jedno mohu říci jednoznačně. Distanční výuka je pro učitele či učitelku mnohem náročnější než výuka běžná. To si málokdo uvědomuje. Takové ty poznámky na sociálních sítích o tom, jak si učitelky užívají při zavřených školách prázdniny a učí jen hodinu denně, mě rozčilují.

 Tak popište, v čem je distanční výuka náročnější…

 Učitelky si musely připravit kromě běžných příprav mnohem více materiálů na on-line výuku, pak učily několik skupin žáků po sobě. A samozřejmě i ředitelům vzniklo mnohem více práce. Já osobně jsem pracovala rozhodně více než osm hodin denně, často i do nočních hodin, a ostatní kolegové ředitelé na tom byli stejně. Kromě běžných povinností přibyly starosti, jak zabezpečit distanční výuku, sledování aktuálního dění, vytváření nových směrnic a pokynů a podobně.

Takže se podle vás se učitelé spíše těší zpátky do školy než by toužili po pokračování výuky na dálku?

Samozřejmě záleží také na přístupu každého jednotlivého pedagoga, jak se k distanční výuce postaví. Pokud to ale někdo dělá poctivě, což je podle mé zkušenosti naprostá většina pedagogů, pak je samotná výuka přes počítač či mobil pouze malá část toho, co musí učitel za den zvládnout. Příprava na hodinu je při distanční výuce mnohem složitější než když se připravíte doma a pak dětem látku vykládáte  ve třídě a píšete na tabuli. Tady najednou připravujete výuková videa, „slajdy“, grafiku, power pointové prezentace, materiály pro sdílení obrazovky. Znám učitelky, které kvůli tomu sedí u počítače do půlnoci. K tomu má řada učitelek z naší školy malé děti a ještě se tedy učí s nimi. Takže se rozhodně o žádné prázdniny nejedná. Neznám pedagoga, který by se netěšil zpátky do školy.

A co děti? Slyšel jsem názor, že pro některé děti je distanční výuka kvůli jejich konkrétní povaze požehnáním, učí se při ní lépe, zatímco pro jiné představuje doslova pohromu. A to i v případě dětí se stejným sociálním zázemím. Jak to vidíte vy?

Já bych řekla, že to je jako u těch učitelů. Jestliže jsou učitelé zvyklí pečlivě a tvrdě pracovat při hodinách, věnovat se maximálně kvalitě výuky, pak je ani distanční výuka nezaskočí. Dokonce jsem přesvědčena o tom, že právě to, jak si pedagog vede při distanční výuce, jak je při ní úspěšný, svědčí nejlépe o tom, jak poctivým a kvalitním učitelem je v běžné třídě. Tohle je výhoda distanční výuky. Opravdu totiž naplno odhalila rozdíly mezi učiteli.

A u žáků platí to samé?

Vlastně ano.  Není to totiž jen o povaze konkrétního žáka, je to také o tom, jak je zvyklý doma i ve škole pracovat, v jak prostředí vyrůstá, jak jsou k jeho chování  rodiče benevolentní a hlavně jak je veden k samostatnosti. Pokud si je někdo zvyklý samostatně plnit své povinnosti a rodiče ho k tomu vedou, žádná distanční výuka ho nezaskočí.  Já nemám vůbec nic proti takzvané škole hrou či různým alternativním způsobům výuky, naopak naše škola praktikuje činnostní učení, nesmí ale zmizet smysl pro povinnost. To se při pandemii ukázalo jednoznačně. Čím samostatnější dítě, tím se s distanční výukou vyrovnává lépe. To je možná určitý návod pro budoucnost i pro mnohé rodiče. A samozřejmě se projevilo, jak je žák celoročně veden učitelem nebo učitelkou při výuce.

Hodně se také během pandemie diskutovali o rozdílném materiálním zázemí dětí právě pro potřeby distanční výuky. Jak tenhle problém vaše škola vyřešila?

My jsme naštěstí už před pandemií nakoupili z jednoho grantu 10 notebooků, které se nám náramně hodily, dalších deset nám pak už v době takzvané koronakrize nakoupilo ministerstvo školství. A všechny notebooky jsme beze zbytku využili jak pro práci pedagogů, tak na zápůjčky dětem. Ono totiž nejde jen o materiální, tedy finanční zázemí rodiny, ale také o to, kdo z rodičů během pandemie pracoval z domova, kolik bylo v rodině dětí, jak se dokázaly podělit o elektroniku nutnou k distanční výuce. Tohle je myslím velká zkušenost, z které bychom se měli do budoucna také poučit. Koronakrize nepřinesla totiž jen problémy, ale byla a je pro nás učitele i žáky výzvou k používání nových metod, forem práce, výzvou pro zlepšení osobnostních rysů jako je píle, snaha a vůle. Také ukázala na větší či menší bolesti školství. Pokud se z tohoto poučíme, věřím, že přinese i pozitivní změny.